Před koupí našeho psího miminka, jsem studoval, a né málo, literaturu všeho druhu, které plemeno bude vhodnější pro chov ve 2+1 zděného řadového domu. Možná náhoda či osud nás jednoho dne probudil a já vyrazil na tržiště, kde se prodávají zvířata všeho druhu. Podotýkám, že na tržiště nechodím. Předešlou návštěvu jsem si ani nepamatoval. Stál tam člověk a dosti nejistě sledoval kolemjdoucí, zda se někdo zastaví a jeho boxeří štěňátka, toho času stáří 6 týdnů narozené 11.7.1999, pomačká nebo pohladí a nejlépe hned koupí. To byl můj okamžik! Sotva jsem se zastavil u bedýnky s roztomilými tvorečky, hned se jedno zlaté boxeří mrně vydrápalo a dalo najevo, že jsem ten, na kterého celou tu dobu čekalo. Jeho dva bratříčci, jeden zlatý a jeden albín, poslušně seděli a pozorovali třetího hrdinu.

   Slovo dalo slovo a já jsem si za týden pro Rexíka přijel přímo k jeho boxeří mamince. Radost z toho, že jí chci navždy odloučit od potomečka, neměla ani trochu. Majitel musel raději přistoupit k bezpečnostnímu opatření, fenu zavřít, neb by mi zřejmě ukázala, jak bolí kousanec od "Boxera".

Takto začal náš příběh datovaný 22.9.1999

  

   Úděl náhradní maminky po odtržení od vlastní, začal hned prvním dnem u nás doma tak, že jsem jí nahradil osobně. To, jak přijal svou bedničku jako své nové doupě, mě docela v příjemném překvapilo. Lze posoudit i na obrazovém archívu. Nejprve tam byl sice jak voják v poli, ztracený. Měl problém se přesunout mimo bočnice v zájmu pozorování okolí či potřebě cosi zhltnout v misce. Na veškeré povely nereagoval a jediné co s ním hýbalo, byly instinkty a pudy.

 

   Já k pocitu bezpečí a k vzájemné důvěře změnil prostor odpočinku z ložnice do chodby na deku a druhou se přikrýval. Vyvolávalo to příjemný pocit i u Rexe, neboť mne cítili na blízku a často v průběhu noci i navštěvoval mou rezidenci na zemi.

 

   Tento způsob hlídání a vzájemného souznění jsem volil také z důvodu častého venčení i během noci. Úděl jsem pojal vskutku mateřsky. Mé podvědomí vnímalo každý pohyb mrněte jak v pelíšku, tak na mé dece či polštáři. Za několik dnů začal poslouchat na jméno a vnímal povely "FUJ a NESMÍŠ". Dále už jen rostl a sílil, jak na těle, tak na duchu.

 

   Polovinu života prožil Rexík, stejně jako já, s novou rodinou. Odstěhování na vesnici mu bylo přínosem, jelikož poznal nové kamarády jak z vlastních řad, tak i nové človíčky. Těmi nejdůležitějšími byla moje dcerka Eliška a nová panička Hanka. To, že je poznal až v průběhu života, nebylo ani v nejmenším problém. Přijal je do své smečky, kterou chránil a opatroval. Za to mu chci ještě jednou poděkovat.  

 

   Bohužel nám Rexík 22.1.2009 ve 20:45 hod. zemřel. Zůstaly nám po něm krásné vzpomínky. Sále se z toho nemůžu sebrat. Když jdu okolo jeho pelíšku, nebo se podívám na jeho hračky nebo fotku, mám slzy v očích a nestydím se přiznat, že jsem jich i mnoho vybrečel. I když vím, že v životě přijdou ještě větší ztráty a nelze se jim vyhnout, ač by si to každý přál, byla to pro mne zatím ztráta nejtěžší. Těžko se i o tom píše, jelikož Rexík byl moje první "dítě".